Gaudia - psychoterapeutické centrum 

Jak se vyrovnat s rakovinou

MUDr. Olga Kunertová

Když člověk onemocní, mnoho se změní. Vše, co do té doby bylo samozřejmostí – práce, lásky, veškeré snažení, ztratí svůj dosavadní smysl. Je to zvláštní, ale i lidi kolem jsou jakoby jiní. Starosti a problémy zdravých lidí se od toho, co řeší nemocný člověk, značně liší, a tak ať chceme či nechceme, dochází obvykle k určitému odcizení.
Dokud jsme zdraví, jsme přesvědčeni o tom, že je důležité například být úspěšný, dostát představám svým nebo jiných lidí o tom, jací máme být, jak se máme chovat, čemu věnovat pozornost a čemu naopak ne. S oblibou se považujeme za nenahraditelné. Věříme, že kdybychom vypadli z pracovního tempa, kdybychom nezastali všechno, co od sebe očekáváme, stalo by se něco hrozného. A pak najednou… Je vůbec možné se s něčím takovým vyrovnat?
Sotva to někdo prožívá v tu chvíli jako úlevu, že už to na něm všechno neleží, podnik se nezhroutil, přátelé přežili, že se nezúčastní večírku, členové rodiny se o sebe postarají sami… Je to spíš zklamání, šok. Vypadá to, že je člověk už k ničemu, všem jenom na obtíž. Přicházejí pochyby o tom, jestli to vůbec kdy bylo jinak. „Nenamlouval jsem si to?“ „ Byl jsem ve své funkci vůbec důležitý, když mě tak snadno nahradili?“ A k tomu se přidává strach – z bolesti, z nepříjemných zážitků, z bezmoci, ze smrti. Zkušenost děsivá, bolestná, nezáviděníhodná.
Nikdo nevíme, co nás v příštích dnech, měsících či letech čeká, diagnóza rakoviny však proměňuje toto nevědění, spojené s více či méně konkrétními nadějemi, v hrozivou jistotu beznaděje, které někteří podléhají a jiní ji naopak kompenzují lehkomyslným optimismem, ignorováním závažnosti situace.
A přesto je to současně příležitost!
Máme možnost odpoutat se od všeho toho, co nás do té doby svazovalo a obrátit se k opravdovějším hodnotám. Vědomí konečnosti života může člověku pomoci neztrácet čas věcmi, které ho otravují nebo nudí a věnovat se tomu, co mu přináší naplnění, co třeba vždycky chtěl, ale nedostal by se k tomu, nebýt nemoci.

Svými obavami se lidé trápí zpravidla víc, než skutečnými fakty. Na nepříznivé okolnosti jsme schopni si zvyknout, ale vědomí toho, že nás něco takového čeká, nebo, že by to bylo jinak, kdyby… Trápíme se tím, co jsme všechno mohli nebo dokonce co jsem měli, to je na celé věci asi nejtěžší. Neznám člověka, kterého by aspoň chvíli takové myšlenky nenapadaly, když se něco nedaří nebo když se něco nepříznivého stane. Je to náš lidský způsob, jak věcem rozumět. Všem událostem, které nás potkávají přisuzujeme nějaký význam ve zdánlivé kontinuitě našeho života. Věříme, že věci se dějí z nějakého důvodu nebo za nějakým účelem, abychom byli odměněni nebo potrestáni. Všichni svým způsobem věříme na osud a s ním spojujeme svoji životní roli a svoji cenu. Jsme ve společnosti vždy za někoho.
…..Tím že je člověk označen za nemocného, jakoby přestalo platit, čím byl dosud. Ostatní vás buď litují nebo si v duchu říkají – dobře mu tak, ale každopádně od této chvíle jste pacient, ať už se aktuální témata nemoci skutečně týkají či ne. Vše co od momentu stanovení diagnózy žijete je nutně spojeno s rakovinou. Vypadá to přirozeně, ale není to nutné! Jste-li nemocný ztrácíte možná fyzickou sílu, možná jste i psychicky na dně, ale zůstal jste svéprávným. Může se vám stát, že budete do konce života žít příběh nemocného, dokonce i když se fyzicky uzdravíte. A nebo konečně vezmete svůj život do svých rukou a začnete si vybírat. Rozhodovat o sobě nejen v souvislosti s léčbou, ale vůbec, o tom, čemu a komu věnovat svůj drahocenný čas, čím vám stojí za to se trápit a čím ne…
Paní Jana onemocněla před deseti lety zhoubnou formou rakoviny ženských orgánů. Podstoupila nutnou operaci, léčbu ozařováním a chemoterapii. Přišla o vlasy, o práci a posléze i o manželství – manžel neunesl její potřebu podpory, závislost své ženy, na kterou nebyl zvyklý. Jana zastávala do té doby poměrně vysokou manažerskou funkci, zvládala řídit tým patnácti lidí, vychovala při tom dvě děti, významnou měrou zafinancovala ze svého příjmu byt, do kterého se rodina přestěhovala krátce před tím, než onemocněla. Po dvou letech boje s chorobou manžel odešel. Nelitovala. Zjistila totiž, že si mají čím dál tím méně co říct. Děti již v adolescentním věku prožívaly svoje životní starosti a Jana se rozhodla nezatěžovat je svými bolestmi. Začala se ve volném čase, kterého měla najednou spoustu, vracet ke svým dávným zájmům. Chodila na různé kroužky, aspoň tak, jak jí to její zdravotní stav dovolil, a taky se začala učit jazyky. Na francouštině potkala muže, se kterým si, jak posléze zjistila, rozuměla daleko více, než se všemi známými, které do té doby měla. Měli nejen podobné zájmy, ale i žebříček hodnot. Do té doby si Jana myslela, že už si nemůže rozumět s nikým, kdo neprožil to, co ona. Mýlila se.
Příběh nicméně nekončí klasickým happyendem. Nemoc se vrátila, Janě se objevily metastázy v celém těle a lékaři jí už nedávají příliš naděje. Ona je ale svým způsobem spokojená. To, co s přítelem za posledních 8 let prožili, jí už nikdo nevezme. Nemá pocit dluhu ani k dětem, ani k manželovi a hlavně ani k sobě samé. Pochopila, jak říkala, co to znamená umírat smířená. Nikdy dřív si nemyslela, že je to možné.
Ať to zní jakkoli banálně, onemocnění život ohrožující chorobou je skutečně šance vystavět znovu svůj život. Jde o to, aby člověk zůstal protagonistou svého vlastního příběhu nebo se jím znovu stal. Možná že ale není nutné čekat nutně až na nemoc.

Zaskočila-li vás nemoc vlastní nebo někoho blízkého a nevíte si s nastalou situací rady nebo se chcete jenom svěřit, přijďte za námi do psychoterapeutického a poradenského centra Gaudia v Praze v Korunní 111. Můžete nám taky napsat na poradna@gaudia.org. Služby onkologicky nemocným a jejich příbuzným a blízkým jsou hrazeny z prostředků občanského sdružení Gaudia proti rakovině.